Říjen 2015

Slepice modelka

31. října 2015 v 13:38 | Myška |  Lidská mláďata a my zvířata
Mláďata od páníčky od malička jsou vedená k lásce ke zvířatům, k přírodě a k úctě ke starším lidem. Při vedení svých mláďat tímto směrem se snažila vyvarovat újmě na zvířeti, které neúmyslně spáchala sama, když byla jako mládě. Říkáte si, co asi tak mohla provést. Všichni co slyšeli vyprávění od páníčky se smíchy popadaly za břicha a pak jen dodali ,, chudák ".

Určite jste zvědaví, co tak zajímavého provedla. Už ten příběh slyšelo hodně lidí, tak proč byste jej nemohli slyšet i vy.
Tak tedy. Když páníčka byla hodně malá, byla u své babičky, která měla v košíku malé kuřátka. Košík s kuřátky měla v kuchyni u pece, aby jim bylo teplo. Babička si usedla na židli a s radostí, že se její kvočně narodila kuřátka, zavolala na páníčku. Vzala si do dlaní jedno z nejkrásnějšich kuřátek a ukazovala jej páníčce. Kuřátko bylo samé žluťoučké chmýří a na hlavičce mělo černé kolečko, jak mívají faráři. Babička kuřátko pusinkovala a páníčka chtěla kuřátku také dát pusinku. Babička s kuřátkem v dlaních svolila, aby páníčka dala pusinku kuřátku. Jenže co se stalo. Když jsou lidská mláďata moc malinká, tak dávají pusinku otevřenou. Páníčka tedy dala otevřenou pusinku kuřátku a najednou mu hlavička visela. Páníčka babičce řekla ,, pipinka delá hají ? ''. Babička s tělíčkem na dlaních jen odpověděla ,, ano dělá a bude spinkat dlouho ''. Všichni co byli v kuchyni se smáli a zároveň litovali kuřátko. Páníčka byla moc malá a nerozuměla co se stalo. A babička, když měla později zase kuřátka, tak už je před páníčkou schovávala, aby jim samou láskou neukousla hlavičky. Samozřejmě, že už kuřátkům nekouše hlavičky, ale všichni se tímto příběhem hodně pobaví.

Mláďata od páníčky, když byly na několi dní na horách, si našla nového kamaráda. Sice neobvyklého, ale proč ne. Jednoho dne byly mláďata neobyčejně potichu. Ten, kdo má už mláďata, tak ví, že to většinou není dobré. Páníčka se šla podívat co dělají její mláďata a najednou uslyšela sousedku jak nadává. ,, Už je zase pryč, líta si kde chce, chytit se nedá. Ale až ji chytím, tak s ní udělám polívku. Ta mě dostane do hrobu."
Mláďata byla nalezená s neobvyklým kamarádem. Hrála si se slepicí. Páníčka zavolala : ,, sousedko, nehledáte slepici? Pojďte se podívat." Sousedka nevěřila svým očím. Její slepice s mláďaty pózovala jako modelka. Od té doby, když slepice utekla ze dvorku, sousedka poznala, že jsme zase přijeli. Slepice v polívce neskončila a říkali ji Modelko. A páníčka byla ráda, že slepice byla v pořádku. Nenadarmo se neříká ,, jablko nepadá daleko od stromu".





Lidská mláďata dokážou překvapit.

Haaf Myška

Můžu mít Ratatouille?

29. října 2015 v 13:09 | Myška |  Lidská mláďata a my zvířata
Lidská mláďata za svými rodiči chodí s různými prosbami. Před léty za páníčkou přišlo nejstarší mládě a povídá : ,, mami, můžu mít ratatouille ? '' Odpověď zněla : ,, nevím, snad ano ''.

Leošek a Ratatouille


Co to je? Páníčka přemýšlela několik dní a přišla na to, že je to jídlo. S úsměvem řekla mláděti, že když chce ratatouille, tak by to neměl být problém. Mláděti zasvítila očička a radostnou zprávu utíkal povědět svému kamarádovi. Ale to nebylo vše, mládě to chtělo v barvě šedé. To páníčce už bylo divné. Jak má připravit jídlo v šedé barvě? Vždyť to snad ani nejde.

Šla za mládětem a zeptala se ho, co to vlastně chce. Mládě líčilo, že je to nádherné, má to malinké perličky, je heboučké a velké asi 20cm. Pozor, páníčka zbystřila, takhle žádné jídlo nevypadá. Počkej, počkej, co mi to tady vyprávíš. Vždyť takhle žádné jídlo nevypadá, jen kdyby to bylo zvíře! Mládě se začlo smát, no právě, to je zvíře. Co prosím? Vysvětli mi to, nerozumím. Mládě se dalo do vysvětlování. Víš, viděl jsem pěknou pohádku a byl u kamaráda. Ten má ratatouille a já bych ho chtěl taky. Už mi konečně řekneš co to je za zvíře, ten ratatouille? Mládě odpovědělo : ,, no přece potkan ''. Jo, takže potkan a já myslela, že chceš uvařit něco co jsem ještě nevařila. Tak potkan a víš co takový potkan potřebuje, ty ratatouille? Já ne, ale ty mami ano. Prosím, můžu ho mít, budu se o něj starat. Páníččina odpověď zněla : ,, musím si to rozmyslet ''.

Páníčka mláděti řekla, že mu toho ratatouille sežene, ze slaňovačem by neuspěl. To páníčka nesnáší. Že nevíte co to je? Je to pavouk.

Leošek s Leontinkou a jejich mazlíčci.



Po dlouhém shánění se páníčce podařilo sehnat vysněného ratatouille. Ten měl úspěch i u dalších mláďat od páníčky. Dokonce byl v barvě, kterou mládě chtělo a něco navíc. Mělo velké uši než normální potkan a byl s rodokmenem, který zaskočil i páníčku. Samozřejmě, že páníčka věděla, že se o zvětšeninu myši bude většinou starat sama. A mládě bude upozorňovat na to, že by měl nasypat žrádlo, vyčistit klec, vyprat hamáky atd.. Mazlení a hraní není vše. Mládě občas zapomene co slíbilo a při upozornění zabrblá, protože se mu momentálně nechce. Jenže, je to jen mládě, které se učí tímto způsobem zodpovědnosti.

Nakonec z jednoho ratatouille byli čtyři.


Ratatouille, proč ne? I takového mazlíčka může mít nejen lidské mládě.






Haaf Myška

Podzimní procházka

28. října 2015 v 22:02 | Myška |  Ze života
Dnes je státní svátek, venku svítí podzimní sluníčko a příroda se nám více vybarvila. Nedaleko za naší boudou je chráněná krajinná oblast, kde jsme se vydali na procházku.


Vyběhla jsem kopec za boudou, kde jsem objevila tuhle nádheru.


Ještě kousek a budeme na chráněném území.



Cítíš to taky mami?



Slyšíš to? Tam někdo je!


Konečně na místě.






No, nemít obleček, tak byste mě nenašli.






Byla to nádhera, zpět domů jsem se nesla.



Jakmile jsme dorazili do boudy, hned jsem se převlékla, doplnila bříško a únavou usla.



Haaf Myška

Přichází čas říct sbohem

27. října 2015 v 9:28 | Myška |  Ze života
Naší malí třídění bojovníci se mají k světu. Jsou menší než jiné koťátka, která vyrůstají a krmí se v mléčném baru u maminky. Ale mají zase hodně kamarádu kolem sebe, kteří se o něj starají.


Slyšela jsem, že páníčka pomohla už několika zvířátkum. Ač ji všichni přirostli k srdci, našla jim nový domov. Je to smutné, ale i já z ostatními ve smečce se budeme muset jednoho dne s bojovníky rozloučit. Páníčka říkala, že už jsou připravena, aby dělala společnost a radost jiným hodným lidem.

Mám tě rád babičko.


Já tě zahřeji maličký.


Po naplnění bříška, je dobré si odpočinout.



Nevím, kdy nastane čas říct sbohem, ale do té doby si budeme užívat. Pak nám zůstanou jen vzpomínky, které částečně vyplní prázdné místo v srdci.

Haaf Myška

PS : kdyby ten den nepřišel

Mami, tati, já chci pejska

26. října 2015 v 14:16 | Myška |  Lidská mláďata a my zvířata
Haaf, lidská mláďata jsou všechna stejná, jakoby by byla přes kopírák, nikdy nic nového nevymyslí. Říká moje páníčka. Všichni rodiče, ať jsou lidští či zvířecí, znají své mláďata a mohou předpokládat co udělají v dané situaci. Učí je svým zvykům, jak se mají chovat ke svému a cizímu druhu a hlavně neškodit druhým.

Mláďata od páníčky se Samem a Aishou. Bohužel tito psí kamarádi už nejsou v naší smečce, ale v srdci je stále mají.


Rozdíl mezi námi zvířaty a lidmi je ten, že my si nevybíráme živé mazlíčky jako lidé. Není snad jedno lidské mládě, které by nechtělo živého mazlíčka. Já jsem sice ve velikosti, že mne mnoho lidí přehlídne, ale uši mám dostatečně velké, abych dobře slyšela. Slýchávám dost často ,, mami, tati, já chci taky pejska ,,. Odpověď většinou zní ,, ne ! ,,. Lidské mládě je z odpovědi zklamané, dělá prasečí očička a nějakou dobu se pohybuje jako hadrový panák.

Je to smutné, jak se někteří lidští rodiče ke svým mláďatům chovají. Někteří dokonce svou zápornou odpověď vysvětlují tak, že oni jako malí taky nemohli mít psa nebo je to velká starost a zbytečný závazek. Ano, my jako mazlíčci nejsme jako plyšová hračka, která když omrzí, tak ji dám do kouta a vemu si jinou. Jsme dalším členem rodiny, kteří mají své potřeby.

Ale křivdila bych jiným. Jsou i takovi, kteří jdou a pejska pořídí. Co teď? Zjistí, že to malé chlupaté co kňučí a štěká dělá za sehou loužičky, ochutnává nábytek, koberec a jiné věci. Lidské mládě si s pejskem chvíli hraje a potom běží si hrát s něčím jiným. Neví, že je třeba tu chlupatou kuličku něčemu učit. A ve smečce začínají rozbroje co s pejskem. Kdo ho bude chodit venčit, krmit a učit základní povely. Najednou nastane problém. Někdy se situace vyřeší a zapojí se všichni ve smečce. Jindy se toho chytne jeden člen smečky. Stává se také, že psíka vyhodí na ulici, do popelnic či kontejneru a nebo přivažou někde v lese, u cesty. Protože zjistí, že je to další závazek na několik let a budou muset si občas něco odříct.

Jsou i lidská mláďata, která od narození vyrůstají s námi - psy. Ale i oni se učí co takový pejsek potřebuje.

Kamarádi ze smečky Leontinka a Leošek s bývalými psími přáteli.



Když lidští rodiče pořídí mláděti pejska, tak ho pořizují hlavně sobě. Oni jsou ti, kteří za pejska budou zodpovědni a ne jejich mláďata. Pejsek má srdce, které dokáže dát celé své lidské smečce, bude podřízený, smečku věrně bude hlídat a bránit, je věrným kamarádem a přítelem, vždy bude při smečce stát. Také cítí bolest a dokáže být smutný.

Pořídit nebo nepořídit lidskému mláděti pejska, záleží jen na jejich rodičích. Ono, jsou i jiná zvířátka, o která se lidské mládě může naučit starat a mít ho jako kamaráda. Přitom ho nemusí chodit ven venčit.

Leontinka s mými prarodiči a mou maminkou.


Haaf Myška

Hemingwayova kočka neboli kočka s palčáky

21. října 2015 v 19:55 | Myška |  Domácí mazlíčci
V článku Podzim a křen jsem se zmínila o své kamarádce Pacce. Pacička je Hemingwayova kočka neboli kočka s palčáky. Proč se ji tak říka? Začnu od samého začátku.

Víceprsté kočky pocházejí z Evropy a připluly v koloniální éře do Ameriky. Plavily se na lodích spolu s námořníky a jejich úkolem bylo lovit lodní krysy. Více prstů jim sloužila k lepšímu udržení stability a rovnováhy na palubě lodí. Loď, která měla na palubě vícepsté kočky, tak námořníci tyto kočky pokládali za kočky přinášející štěstí a zaručující, že plavba bude korunována úspěšným koncem.

Naše víceprstá kočka Pacička.


Kdysy dávno se z Paříže do Ameriky ( Key West na Floridě ) přestěhoval Ernest Hemingway. Stal se slavným spisovatelem, novinářem, hercem a malířem. Je nositelem Pulitzerovy a Nobelovy ceny za literatur a autora nesmrtelných románů. Miloval přírodu, byl zkušený lovec a ze sportu se věnoval boxu. Hemingway byl jedním z největších milovníků koček. Choval obrovské množství těchto zvířat, na kterých především obdivoval nezávislost. Kočka jako taková je inspirativní zvíře. Možná, že díky kočkám se stal tak slavným spisovatelem.
Vypráví se, že Hemingway se seznámil s námořním kapitánem, který vlastnil bílého neobvyklého víceprstého kocoura jménem Tomcat, který Ernesta fascinoval. Po odchodu z Key West, kapitán daroval kocoura Hemingway. Ten mu začal říkat Snow White, který zanechal svůj gen svým potomkům, kteří žijí dodnes v nynějším muzeu ve vile Ernesta Hemingwaye v Key West na Floridě v USA. Hemingwayova rezidence je dodnes plná koček, okolo 60 a přibližně polovina jsou víceprsté kočky. Zajímavostí je, že každá kočka, která kdy spisovatelovou vilu v Key West obývala, má na zahradě svůj pamětní kámen.

Ernest Hemingway byl ten, který pronesl ono známé přísloví " one cat just leads to another ", v překladu - " jedna kočka nevyhnutelně vede k další ".

Na počest spisovatele se dodnes víceprstým kočkám říká " Hemingwayovy kočky ".

Víceprsté kočky se v některých místech vyskytují dokonce v celých koloniích. Příkladem mohou být přístavní města jako je Boston nebo Halifax v Americe, v Anglii nebo Skandinávii.

Víceprstým kočkám se skráceně také říká " polys ", jako " polydaktylové ". Tato anomálie, deformace či mutace je pro kočku neškodlivá. Kočky mohou prsty zcela ovládat a nijak neomezují funkci tlapek. Spíše jsou zručnější. Víceprsťáci jsou neobyčejně milující, klidnější, uvolněnější, trpělivější, nekonfliktní a něžné kočky. Majitelé těchto koček uvádí, že jinou kočku by už nikdy nechtěli. Víceprsté kočky jsou dodnes populární v Americe. Zřejmě proto, protože jsou jiné.

Moje kamarádka Pacička má na předních a zadních tlapkách šest prstů. Když se ji podíváte na přední tlapky, tak tlapky vypadají jako by na nich měla palčáky. Proto se jim také říká " kočka s palčáky ". Je opravdu vyjímečná číča, i co se týče povahy. Oproti jiným, mohu pozorovat Pacičku a srovnávat s jinými kočkami, ktré žijí s námi v boudě. A to nejen s kočkami s urozeným původem. Víceprsté kočky mohou být v různých barvách, krátkosrstá i dlouhosrstá.
Také jsem se už zmínila, že moje páníčka miluje kočkovité šelmy. Jak poprvé viděla Pacičku, tak z ní byla unešená a také ji fascinovala přesně jako Ernesta Tomcat. I páníčka si dovezla domů nového člena smečky a už si nedokáže představit smečku bez víceprsté kočky.




Pacička s moji maličkostí.


Víceprsté kočky způsobují závislost.

Haaf Myška

Podzim a křen

17. října 2015 v 22:55 | Myška |  Ze života
Venku se nám ochladilo, příroda se zbarvila do různobarevných odstínů, sem tam mráček zapláče a po ránu se občas objeví i mlha. Máme tady podzim a já si čím dál víc, připadám více jako pásovec než pes. Ano, páníčka mě ven obléká, aby mě zřejmě našla mezi spadaným listím. Hned vedle naší boudy máme stromy a některé z nich jsou ořechy. Nevím jak se to stalo, ale spadl mi ořech na záda. Ještě, že byl malinký, protože by ze mne jinak byl piko velbloud.
Dnes si páníčka vymyslela procházku, na kterou si vzala velký sáček a krabičku na obrázky. To byste nevěřili co zase vyváděla. Hrabala se v zemi, jako když my zakopáváme kost. Že by si na tom místě něco zahrabala? Čichala jsem okolo, ale kostičku jsem necítila. Páníčka si do sáčku dávala nějaké kořeny. Potom si sáček schovala do křoví a procházka pokračovala. Vytáhla si krabičku a opět dělala různé pohyby. Já jsem se dívala na barevné stromy z její kapsy. V ní bylo teploučko a hlavně sucho.
Vrrr, všude dobře, ale v boudě nejlíp. A ještě lépe v pelíšku. Páníčka si vytáhla pár kořenů a začala je strouhat. Za malou chvíli v nejduležitější částí boudy páníčka zůstala sama. Haaf, co to měla nevím. Ale když můj čenich nasál ten pach, tak se mi zvětšili oči, zamotaly uši, ocásek našponoval, že jsem v ten moment vypadala jako na vysílačku a nožičky rozjeli. Páníčka nevypadala o něco líp. Oči měla navrh hlavy v barvě zuřivého býka a z čenichu a díry pod ním slintala jako bernardýn. Prý ten kořen je dobrý s uzeným. Vrrrr, to sežeru raděj bez kořene.

Tady mne našla páníčka, když skončila a vyvětrala boudu od kořene.


Obrázky z naší procházky.













Ovečky, které máme hned za boudou, hledají zbytek zelé trávy.


Venku bylo chladno a vlhko. V boudě šok z kořene a v páníččiném pelechu bylo nejlépe. Přišla za mnou moje kamarádka Packa, které jsem povyprávěla dnešní kořeněný den.


Jen mezi námi. Packa není obyčejná číča, je velmi zvláštní a neobyčejná. Tomuto plemeni se říká Hemingwayová kočka. O ní, vám mohu povykládat příště.

Haaf Myška

Učení je dřina

10. října 2015 v 20:59 | Myška |  Ze života

Pamatuji si jaké to bylo, když jsem byla malá. Né, že bych byla teď o něco větší, ale musela jsem se jako každé mládě učit některým věcem. My pejsci, kteří žijeme s lidmi v jedné boudě, musíme dělat potřebu jen venku. Je to dřina, než se to naučíte. Venku si u stromu nebo drnu ulevíme, ale kdybychom to dělali v boudě, tak by páníčkové vyskočili z kůže. Nesmíme kousat a trhat co si zamanem. Na kousání a trhání máme různé hračky. Také máme svůj pelíšek, i když pelíšek od páníčka je lepší. Venku nesmíme běhat, kde chceme. Musíme být přivázání k páníčkům, aby se nám neztratili z dohledu. Dokonce, aby nás venku nikdo nekrmil, tak nosíme kovové nebo plastové natlamovníky. Já ho nemám, protože kdyby mě někdo chtěl venku nakrmit, tak by mohl přijít k úrazu. Při hlubokém předklonu, by toho mohl někdo využít a našpulenou zadní část zneužít po svém. Haaf, je toho mnoho co se musíme naučit, když chceme bydlet s lidmi v jedné boudě.
Já bydlím ještě s mláďaty od páníčky. No a vyporozovala jsem, že to také nemají lehké. To byste nevěřili, ale oni se musí také učit. Nejsou sice přivázání k páníčce, nenosí natlamovníky a svou potřebu nedělají venku, ale v místností, kde je velká nádoba s vodou. Chodí pětkrát týdně s velkou taškou na zádech do nějaké školy. Já tam nebyla, je to údajně jen pro lidská mláďata. A když příjdou z té školy, tak si můžeme spolu hrát. Hraní netrvá dlouho, protože se mláďata musí připravit na další den. Domluvila jsem se s našima malýma bojovníkama ( zachráněnýma kočičkama ), že lidským mláďatům v učení pomůžeme a budeme se učit s nima. Haaf, já jim tedy nezávidím. Těm zvláštním značkám v takzvané knize a sešitě nerozumím. Dívám se do knihy a poslouchám co říká má kamarádka a kamarád. Je to docela zajímavé, co všechno musí znát. Ještě, že nejsem lidské mládě, asi bych si připadala jako ryba.

Hele, to co je na tom obrázku jsem už viděla venku.



Ještě, že to po mě nikdo nechce.


Malá bojovnice při učení.


A to je fakt, jo?


Matika je moje, take si musím spočítat vzdálenost mého cíle.


Máš to správně.


Jak držela tu trubičku, aby dělala ty zvláštní znaky?


Učení, ať je jakékoliv je dřina! Haaf Myška


Vzpomínka na léto

6. října 2015 v 15:59 | Myška |  Ze života
Letošní léto bylo hodně teplé. Všichni jsme vyhledávali stín a vděčni jsme byli i za slabý vánek. Já jsem s páníčkou byla několikrát na výletě. Navštívili jsme kamarádku na Jižní Moravě a několik zoologických zahrad.
Byli jsme i v Dinoparku u Ostravy / přesně leží mezi Orlovou a Doubravou /, kde se páníčce nelíbilo. Byla nespokojená s vystavovanými zvířaty. A proč? Zaplatíte nemalý vztup a očekáváte také, že vystavované exponáty budete obdivovat. Jenže místo toho vidíte polepená, ulomená a jinak znetvořená vystavovaná zvířata. Je pravda, že mezi nemocnými zvířaty páníčka našla pár kusů vpořádku. Ale bylo to 1%, což je velmi málo. Pro tyto parky je asi velmi důležité mít plno prodejních stánků, než mít krásně udržované exponáty. Unikátní byl pohled na vláček. Já tomu sice nerozumím, ale vagonky byli zapojeny za obrovský traktor. No, šílený pohled. Při odchodu z parku, jsem si zalezla do tašky, protože se páníčka opět čílila. Abyste pochopili, než výjdete z parku, musíte projít obchodem s hračkama. Jinak se ven nedostanete. Je to takzvaný prodejní tah pro rodiče s malými dětmi. Je to opravdu nechutný.
Obrázky z páníčkové krabičky.

Jižní Morava - meruňkový sad





Pár obrázků ze zoologických zahrad.



Nejoblíbenější zvířata páníčky jsou kočkovité šelmy.




Tato kočička si uměla vybrat výběh.



Že by byli mí příbuzní?




Tak jemu v tom parnu záviděl každý.














Vybrané exponáty z Dinoparku, které nebyli poničené.






Haaf, tohle je má vzpomínka na letošní prázdninové léto.
Myška

Východ a západ slunce

2. října 2015 v 18:29 | Myška |  Ze života
Jako každý z nás, tak i já se chodím venčit. Se svou páníčkou chodíme na různé procházky a výlety. Musím vám něco na páníčku prozradit. Občas, když jdeme ven, tak si sebou bere malou krabičku. Několikrát jsem si říkala, proč si s ní hraje, když jsme spolu venku. V trávě je dost pachů, honění lučního koníka a kousání do klacíka je také zábava. Dokonce i stopování bažanta je super. Ale ona ne, kouká do krabičky, dělá směšné pohyby a dokonce se válí po zemi. Nakonec řekne : no, na to, že je obyč, tak to újde.
Jak jsem brzy ráno šla ven, páníčka si vzala krabičku a podívejte co jsem viděla. To je nádhera, že?

Východ slunce


A večer byl také nádherný. Nerozumím jak se to páníčce podařilo, ale ráda se s vámi o tu nádheru podělím.

Západ slunce


Haaf Myška